Květa Fialová:

„Život zpívá v našem mlčení a sní v našem spánku,“ vysvětluje PROROK (Mustafa z Orientu, přiblížil Chalíl Džibrán).

„ŽIVOT je vysoko na trůně, i když my jsme stlučeni a sraženi k zemi. A když pláčeme, ŽIVOT se usmívá na náš den a je svobodný, i když my vlečeme svoje okovy. Často dáváme životu trpká jména, ale děláme to jen tehdy, když sami jsme zapšklí a chmurní. A považujeme jej za prázdný a marný obsah…

Život je zahalen závojem a skrytý tak, jak je skryto a zahaleno vaše větší já. Když však život promluví, všechny vánky se stanou slovy. A když znovu promluví, úsměvy na vašich rtech a slzy ve vašich očích se také změní na slova.

Když život zpívá, slyší jeho zpěv i hluší. Jsou jím zaujati. A když se blíží, vidí ho i nevidomí. Žasnou nad ním a plni údivu a úžasu jej následují…“

No, je k tomu potřeba uvádět něco dalšího?

O životě bychom si mohli vyprávět donekonečna.

I o PROROKOVI, který dal mému životu směr. Když Chalíl Džibrán, autor Proroka, nechal svého hrdinu navrátit domů, ptali se ho jeho přátelé, jací byli ti, mezi nimiž pobýval. Jeho odpověď by mohla ledacos napovědět mnohému (neprorokovi) z nás.

„Litujte národ, jenž se halí do roucha, které sám netká.

Živí se chlebem, na který sám nesklízí zrno. A pije víno, které neteče z jeho vlastních vinných lisů.

Litujte národ, který zdraví tyrana jako hrdinu a který považuje třpytícího se dobyvatele za dobrotivého.

Litujte národ, který ve snu opovrhuje vášní a při probuzení se jí podvoluje.

Litujte národ, který pozvedne svůj hlas, jen kráčí-li v pohřebním průvodu, který se vychloubá jen uprostřed rozvalin a který se nevzbouří, dokud nemá šíji mezi mečem a špalkem.

Litujte národ, jehož státníci jsou lišky, jehož filozofové jsou kejklíři a jehož umění je uměním slátanin a napodobování.

Litujte národ, který vítá svého nového vladaře s fanfárami a loučí se s ním pískotem, jen aby přijal dalšího vládce – opět s fanfárami.

Litujte národ, jehož mudrci stářím oněměli a silní jedinci jsou dosud v kolébce.

Litujte národ rozdělený ve zlomky, jehož každý zlomek se sám považuje za národ.“

Co se právě teď odehrává ve vašem srdci?

O TOM, ŽE BÝT – OPRAVDU ZNAMENÁ – BÝT MOUDRÝ.

A také to znamená být prostý a bezelstný ve společnosti starců a stařen a posedávat s nimi ve stínu starých dubů, i když my sami se ještě procházíme ve společnosti jara.

Znamená to vědět, že světec a hříšník jsou dvojčata, jejichž otcem je třeba náš milostivý král, a že na prvního se díváme jako na korunního prince jen proto, že se narodil o chviličku dříve než ten druhý… I to mi napověděl PROROK.

Každý si hledáme své cesty životem. Rádi bychom se v představách vznesli až do oblak, poněvadž to považujeme za výšku. Rádi bychom přepluli širý oceán a tvrdili, že jsme překonali vzdálenost. Jenže PROROK mi také pošeptal, že když někdo zaseje do země semeno, dosáhne větší výšky. A když zvěstuje krásu rána svému sousedovi, přeplouvá větší oceán…

Ale být – možná také znamená – konečně otevřít své nitro.

O TOM, ŽE TAK JAKO JEDINÝ LIST NEZEŽLOUTNE BEZ TICHÉHO SOUHLASU CELÉHO STROMU, TAK ANI ŠPATNÝ JEDINEC NEMŮŽE ČINIT ZLO BEZ SKRYTÉHO SOUHLASU NÁS VŠECH.

Nejkrásnější pozdrav na světě zní docela obyčejně: Ať jsou všichni lidé šťastní.

Kdyby si právě toto všichni lidé po ránu řekli a pokud by to také mysleli vážně, možná by byl náš svět o mnoho hezčí místo k dýchání. Pak by si lidé nemohli tak navzájem ubližovat. Krást. Vraždit. Ponižovat se.

Ani já však vždy neuměla tibetský pozdrav pochopit v jeho nejvlastnějším smyslu. Nyní už ale vím, co čem je. Když si večer ulehnu, ať jsem sebevíc unavená, nemohu se už dočkat rána. A těším se na to, jak třeba uvařím polévku, pak zajdu na zkoušku a někoho milého tam zase uvidím, potom se půjdu projít do Šárky a dojdu až do Nebušic…

Kdysi jsem chtěla provozovat agenturu štěstí. Lidé by za mnou chodili a já bych s nimi probírala jejich starosti. Musela bych mít kolem sebe psychology a agenty, takové strážné anděly, kteří by hlídali mé klienty, zařizovali by za ně nepříjemné věci a rozebírali by s nimi jejich soužení tak dlouho, až by mí nešťastníci pochopili, že nikdy není zas tak zle. A pokud by to nějaký klient stále ne a ne uvědomovat si nedokázal, agenti by mu vsugerovali něco, co by pro něho bylo dobré. A on by to nakonec vzal za své.

Také lásku ke zvířatům bych lidem naordinovala. Já se narodila na velkostatku, kde o zvířata nebyla nouze. Ale stejně nejvíc miluji havrany – pro lesk jejich pírek a očí. Nedávno jsem se zamilovala i do nádherného kozla a učaroval mi natolik, že jsem se s ním nechala vyfotit. Co mě však děsí, jsou přemnožená zvířata – třeba králíci v Austrálii, anebo sarančata. Nic se nemá přehánět, ale stejně si občas pomyslím, že takové jedno saranče by tu se mnou mohlo klidně být. Bylo by mi milé.

Zvířata dodávají člověku tolik lásky. A je jedno, jestli máme psa nebo hada, jen když ho máme rádi. Měla jsem pejska, teď mám kocoura, maminka měla deset koček… zvířata, to je prostě moje celoživotní slabost. V rodinách, kde jsou zvířátka, jsou děti méně sobecké, protože se musejí o někoho postarat. Musím přiznat, že na zvířátkách jsem trošku i závislá. Mám kocoura, který mne poškrábal, pes mne rafnul do nosu, ale nemohu se na ně zlobit, samozřejmě to neudělali ze zlého úmyslu. Jsou to moje milované šelmičky.

Vzpomínám si, jak jsme vloni o Vánocích měli největší radost z pejska z nalezince. Moje dcera Zuzka ho dala vnučce Dominice. Pejsek se jmenuje Líza, je to cosi mezi netopýrem a podvraťákem. A vůbec – při rozbalování vánočních dárků je s námi u stromu vždy celý náš zvěřinec: pes, králík, morče i pták, ten ale většinou jen tak lenivě pospává. Zato pes lítá, odnáší věci, králík všechno rozkouše, pták se nakonec taky přidá a poletuje. Na televizi se vůbec nedíváme, povídáme si, chceme si užít být spolu. Zvířata necháme být, ať si taky užijí.

Možná to přeháním

Podle našeho horoskopu jsem sice Panna, ale podle čínského had. Možná i proto mám tak ráda hady. Někdo si je oškliví, já ne. Také v televizi se vlastně dívám nejraději na pořady o zvířatech, ovšem pokud se nezačnou navzájem žrát. A v chomutovské ZOO jsem se nedávno stala kmotrou tchoře ohavného. Je to tchořík skvrnitý a jelikož je to tchoří slečna, jmenuje se po mé vnučce Dominice. Byla jsem i při otevření medvědince, nejraději bych tam k těm medvědům bývala rovnou vlezla. Když měli před Vánocemi v medvědinci tiskovku, optala jsem se, jestli na ní budou přítomni i medvědi. Nakonec mi byl zapůjčen kostým medvěda z Prodanky, já si do něj vlezla a celou dobu jsem na oné tiskové konferenci byla za medvěda. Pro zvířátka udělám fakt všechno na světě.

Jaké psaní napsala Květa Fialová tatínkovi v roce 1947? Bylo to 27.2.1947 a ve 20.15 hodin…

Můj nejmilejší tatínku!

Je to snad zázrak nebo vůle Boží, že Tvůj dopis přijde vždy v pravý čas. Víš, když je mi tak, jako kdybych padala, nemám potěšení, tu jako jarní vánek přijde Tvůj dopis, tak ho pevně chytnu a je mi zase tolik dobře, jako kdybych byla v náruči, jako kdybys mne chránil svýma dlaněma, hladil po vlasech, tak je mi dobře, tolik krásně můj zlatý dobrý tatínku.

Víš, su u babičky v pokoji, oni šli spát a já píši. Zrovna tady byla Blanka, takové nedorozumění, nu, snad su vinna já. Víš, já mám hroznou povahu, všichni se rozčilovali, oči jim jen hořely, nu a já jsem je se zájmem pozorovala, jaký je výraz u zlosti, přízvuk, hlas, mimika a vůbec všechno jako na jevišti. O poznatek víc. Já jsem za každou větší akci vděčna. I sama. Když pláču a su hodně nešťastna, pozoruji se, co u toho dělám a podobně. Všechno se na jevišti upotřebí.

Nu vidíš, jsme zase spolu, je nám hezky, že? To, co píšeš o mně, že budu dobrým člověkem, jen mne nepřechval, já sama si připadám tím nejmenším člověkem, protože tápu, nemám ještě vypracovaný životní plán, hledám, vážu vše dohromady a pořád mi to nějak nejde.

Tvá krásná slova o lidech a jací by měli být, je v tom závratná dálka, takové „modré z nebe“. Víš, mně se nejeví všechno malicherné, na všechno se dívám a co je nejhorší – „su strašně zvědavá“, to je u mne úplně strašné, já nevím, ale i to musím přemoci, stůj co stůj, musím, musím.

Ano tatínku, má zelená, slunečná louka, po ni vztahuji ruce, jdu za ní, padám, nemohu, uslyším Tvá slova, vstanu a jdu dál, musím!!!

To je pravda, že beru klidně život, a vybírat lidi a přátele, to je to nejtěžší, a to neříkej, že umím, to málo kdo zná, já se jen snažím. Víš, u mě je taky to, že já mám příliš ráda lidi, za jejich jeden úsměv dám jim jich deset, nedovedu se hněvat, i kdyby mi všechno vzali, já nevím, co su za blázna. Ale zase k nikomu tolik nepřilnu. Ptáš se na Helenku (Křižíkovou). Nu je jí 18 let, chodí se mnou do ročníku, její tatínek je v úřadě, nu a mamička doma, Helenka je sama, tedy bez sourozenců. Nu, mně se líbí na ní to, že má takový zájem o život a je v něm. Všechno ji zajímá, těší (nu mne též, ale já se jen dívám), ale ona letí s životem, je v proudu řeky. Má ráda divadlo, pro něj udělá všechno, má ráda tanec, nu všechno co přináší moderní svět. Já s ní také neřeším problém života, s ní se vzdělávám, vyprávím o lidských, těch nejobyčejnějších věcech, to přece také potřebuji. Kdybych neměla Helenku, pořád bych byla někde v daleku, myslela na nekonečno.

Nu vidíš, když su doma, dumám, dávám si život se svou fantazií dohromady, nu a tím vzniká život „můj“. Vlastně ještě nevzniká, ale snad vznikne k dobrému.

Radit mamičce, aby šla ke Klemplíkům, nebo ne, je dost těžké, víš nyní mám moc klidu, víš až moc i pro ni, a u Klemplíků by byl pravý opak, shon bez myšlenek, je tu rozřešení kladu a záporu, tu je těžké se rozhodovat, nevím opravdu, nu tož jak to celé dopadne.

Chceš něco z mého deníku? No tam jsou jen denní poznámky, jen někdy takové moje touhy, no, něco opíši, to jsem zrovna byla moc a moc nešťastnou, nyní již s tím nesouhlasím, to mi bylo tenkrát moc divně, víš když jsi napsal, že se mám ohlížet po mé sestře po jejím duchovním životě, já myslela, že mně nevěříš a pak ještě jiné věci, přišlo to tak všechno najednou a tož jsem napsala toto: „Pane Bože na nebesích a Ježíši Kriste, smilujte se nade mnou, dejte mi sílu žít aneb prosím Vás, to ještě vroucněji, vezměte mne k sobě, o to Vás prosím o SMRT! Přece umírá tisíce lidí, proč bych i já zemřít nemohla, anebo Vás prosím, když ta smrt nemůže přijít, řekněte mi aspoň, proč su na světě?

Já zatím jak se dívám nenalézám zde nic, k čemu bych se mohla upoutat.

Začnu od svých nejmilejších. Mamička, ta mi nerozumí. Tatínek je jediný člověk kterému mohu důvěřovat, přijít, ale on „nevěří mně“ a moje sestra, co bych říkala, tu nemám. Tož zemřít chci. Pro Milosrdenství Boží, pošlete mi sestřičku Smrt. Vím, je to zbabělost, ale nemohu dál, nemohu – Smrt, Díky Vám.“

No vidíš, a potom přišel Tvůj dopis a já žila dál a zrovna krásně svítilo slunko a byla bych pažema objímala celý svět a líbala celé nebe. Nu vidíš jaký su blázen, jak kdyby mi bylo pět let.

Nu již idu spát a zítra možná budu pokračovat, je 21.15 hodin. Dobrou noc, ať se Ti nic nezdá, ať dobře hajáš, dobrou noc.

Zrovna když jsem si přečetla tento dopis, s hrůzou jsem zjistila jednu věc. Všimni si, že v každé větě je aspoň třikrát psáno !Nu! Je to strašně komické, tož promiň.

                                                                                  Květa

Najednou si s dopisy nevím rady. A dávám si otázky, na které ani teď asi nenajdu uspokojivou odpověď. Džibrán by ji možná znal. Jednou totiž napsal:

„Jestliže vám někdo ukřivdí, můžete na tu křivdu zapomenout. Ale jestliže vy ukřivdíte jemu, budete si to stále pamatovat. Neboť ve skutečnosti ten druhý je vaše nejcitlivější já, jemuž bylo svěřeno jiné tělo.“

Zkuste vnímat BOMB THE BASS, Winter In July   jako osobní comfort komfortně.

U vás se prolíná umění se životem, že je vlastně neoddělitelné, stejně jako energická činnost s nutným zastavením, abyste mohla umění i vztahy a všechno ostatní hluboce prožívat. Jak to děláte?

To není žádná záhada. Ať dělám cokoliv, dělám to s velkou chutí. Zítra malujeme, a já se těším, jak budu brát do ruky všechny ty milé předměty. Když jsem pořádně vyspalá – hodně spánku je věc, kterou nutně potřebuji – už v posteli, než vstanu, si spřádám plány, co všechno udělám. Proto také nemohu věřit herci, že je otráven, když má třeba dvě představení denně. Dokonce ani v roli, která není nijak zvlášť dobrá, se necítím šťastná.

…A víte, že je taky moc důležité – nežehrat pořád na něco – když prší, že prší, nebo když svítí sluníčko, že je vedro. Nemá samozřejmě smysl vykřikovat nadšením, často i pokrytecky, ale skutečně přistupovat ke všemu s velkou pokorou. Vždycky přece záleží na tom, jak se na věci díváte, všechno vypadá tak, jak jste schopna to vidět.

Člověk se stále pohybuje mezi radostí a smutkem. Jaký mají podle vás obě polohy význam pro lidský život?

Jsem přesvědčená, že kdo nedovede být nešťastný, nedovede být ani skutečně šťastný… Radost a smutek je jako kyvadlo života, které se zastaví až smrtí.

Měla jste ve škole – myslím na brněnské AMU – nějaký herecký vzor?

My jsme si tehdy vážili všech členů Mahenovy činohry, vzhlíželi jsme k nim jako k neobyčejným bytostem, které mají něco navíc než my, obyčejní lidé. Připadali nám jako bozi… Dnešní mladí tenhle bezvýhradný, obdivný vztah ke starším nepěstují, jsou mnohem kritičtější. Ale zbavují se tak okouzlení, které herecké práci dodává na půvabu. Věříte, že mne i dnes míň záleží na tom, jakou roli budu hrát, než na tom, kdo se mnou bude pracovat, jaký režisér, jací herci? Je přece tak důležité, s kým člověk tráví čas, který je nezanedbatelnou součástí jeho života…

Proto se už moc těším na natáčení filmu Martina Ťapáka Putovanie do San Jaga di Campanella, kde spolu s Josefem Krónerem představujeme cirkusový pár, on je kouzelník, já tanečnice. A jak tak jezdíme slovenskou krajinou, dostaneme se kolem Štědrého dne do hájovny. Jsme okouzleni přírodou i rodinnou idylou, je to jakési vytržení z navyklého způsobu života. Hajný se ženou a dětmi obdivují zase nás… Myslím, že to bude velmi moudrý a poetický film. Točí se na Javorině, a víte, co tam teď bude sněhu?       (pro Záběr 16.3.1973, ptala se Milena Nyklová)